Podle principu Occamovy břitvy jsou ta jednoduchá řešení právě nejúčinnější, i když vybíráte z několika alternativ. (Ilustrace: R. Jindra)
Když si představíme, že mládí strávil v režimu před rokem 1989, kdy výchova, dospívání a vyučení se probíhaly pod taktovkou totalitárního režimu, máme část tajenky vyluštěnou. Když přidáme fakt, že se narodil se silným cholerickým temperamentem, dostáváme se postupně věci na kloub. A když to zakončíme tím, že mu je 60 let, jeho ochota změnit svoje vnímání a postoje absentuje, zvlášť s ohledem na výše popsané, máme jasno. Nicméně jeho role ve firmě je stále menší a menší, nahradil ho syn. Velmi podobný tatínkovi, nicméně představitel jiné generace. Sice na sobě nese stopy výchovy otce, ale velmi pružně reaguje na aktuální prostředí a ví, že je zapotřebí rozvíjet se a přizpůsobovat se podmínkám měnícího se prostředí. Tak jsme začali se vzděláváním.
Vzal jsem ho rovnou do dvouletého cyklu manažerského tréninku. Ze začátku to šlo ztuha. V každém tréninkovém setkání bylo patrné, jak má tendence prezentovat vlastní názory, tlačit je ostatním, přesvědčovat je, že tak, jak to dělá on, je to správně. Prostě velmi často za něj mluvilo jeho vlastní ego, a ne on sám. Postupně se začaly dít změny. A že tedy byly! Začal měnit svoje vnímání. Více naslouchat. Méně startovat do negativních emocí s podřízenými bez ohledu na míru nepříjemnosti diskuze. Měl z toho obrovskou radost. Najednou se začal měnit i jeho vztah s otcem. On začal lépe a lépe snášet tátovy argumentační výzvy. Všechno zní jako pohádka, až na jednu věc. Začal vidět, co vlastně před ním stojí za překážky ve firmě. Co všechno vlastně byl ochoten přehlížet nebo neviděl za předchozí roky.
A teď začala přicházet uvědomění, která vytvářela smyčky. „Když chci firmu dostat do podstatně lepší kondice, potřebuji nastavit procesy, strukturu, zodpovědnosti lidí, povinnosti vyplývající z činností, které dělají, a následně kompetence. Taky potřebuji nastavit výsledky, jakých kdo má dosahovat a komu je reportovat. Potřebuji provést restorativní mechanismy, aby lidi zase začali věřit tomu, kým vlastně jsme a kam jdeme. Aby se cítili komfortně. Aby cítili uznání.“ A tak dále. A tak dále. A teď se to děje. Jednou se to daří a emoce jsou vysoko, přichází další vlna motivace a entuziasmu. Jindy to jde hůře, přichází nechuť, důvěra v úspěch je nižší. Nahrazují ji obavy, snižování očekávání a frustrace. Jsem přesvědčený, že jde po správně cestě. Dnes si už tykáme a chodíme spolu na pivo. Když se mu daří, jsem šťastný, že to se mnou sdílí. A když ne, mám radost, že mu mohu pomáhat najít uvědomění a extrahovat z toho zkušenosti.