První, co napadlo vědce zabývající se strukturou krystalické fáze polymerů, byla existence mřížkových poruch. Množství prací skutečně prokázalo, že se v polymerních krystalech vyskytují analogické poruchy krystalové mřížky jako v kovech – dislokace a vakance. Historický příběh o vzniku dislokační teorie obecně popsal prof. John P. Hirth (Ohio State University, Columbus) v Detroitu v roce 1984 na sympoziu k 50. výročí zavedení pojmu dislokace ve fyzikální metalurgii. O rok později pak svoji přednášku „A Brief History of Dislocation Theory“ publikoval v časopise Metallurgical Transactions. O dislokacích v polymerech se však ještě nezmiňoval, i když první diskuze o možném využití dislokační teorie pro vysvětlení plastické deformace polymerních krystalů se objevila už v roce 1958 v prestižním časopise Philosophical Magazine (F. C. Frank, A. Keller, A. O´. Connor). K ověření teoretických předpokladů o existenci mřížkových poruch v polymerech přispěla zejména moiré technika v elektronové transmisní mikroskopii. V polymerních krystalech byly prokázány hranové, šroubové i parciální dislokace. Postupně se rozvíjející teorie mřížkových poruch u kovů se stala žhavým tématem i ve výzkumu krystalizujících polymerů.
Významným průkopníkem teorie mřížkových poruch u polymerů se stal americký vědec a manažer vědy Paul H. Lindenmeyer (1921 až 1991). Při příležitosti letošního stoletého výročí jeho narození si alespoň krátce připomeňme začátky objevování tajemné mikrostruktury krystalizujících polymerů. Poznání jejich vnitřní stavby totiž Lindenmeyer považoval za stejně důležité jako u kovů. Zanícení pro odhalení podstaty krystalové struktury polymerů nezastavilo ani přerušení jeho akademické kariéry službou u amerického letectva v letech 1943
až
1946. Svoji aktivní činnost končil rovněž u letadel, a to ve firmě Boeing Company, kde koordinoval materiálový výzkum. V této funkci dovedl propojovat poznatky o struktuře kovů a polymerů a využívat tohoto přístupu k cílenému řešení materiálových problémů. Pomocí teorie mřížkových poruch lze uspokojivým způsobem interpretovat celou řadu fyzikálně-mechanických vlastností krystalizujících polymerů, jako jsou zpevňovací a odpevňovací procesy, tečení, iniciace a šíření trhlin.