MM: Vaše jméno je dlouho spjato s pojmem Průmysl 4.0. Jak jste se ocitl na této cestě?
J. Holoubek: V roce 2015 jsem dostal šanci pracovat v core teamu pana profesora Maříka na tvorbě Národní iniciativy Průmysl 4.0 a byla mi dána důvěra, ale i odpovědnost zaštítit kapitolu „Specifika českého průmyslu“. Práce v týmu mezi špičkovými odborníky z různých oblastí, ale také kolegy z průmyslu, kteří se mnou spolupracovali na této kapitole, mě přesvědčila o nutnosti tento koncept co nejdříve nejen do průmyslu, ale i ostatních souvisejících oblastí života implementovat. Proto se tomuto tématu věnuji soustavně již několik let jak z pohledu průmyslových firem, tak i technického vzdělávání.
MM: Jaká je vaše role, kterou zastáváte v Svazu průmyslu a dopravy?
J. Holoubek: Ve Svazu průmyslu a dopravy jsem členem představenstva a mám na starosti Pracovní skupinu pro implementaci Průmyslu 4.0 ve firmách. Její název vlastně vysvětluje všechno. S několika velmi pracovitými kolegy se snažíme, aby se koncept Průmyslu 4.0 dostal nejen do všech průmyslových odvětví, ale i oblasti služeb, které s produkty průmyslové výroby souvisejí.
MM: Někdy mi připadá, že se o Průmyslu 4.0 spíše hodně mluví, ale výsledky nejsou žádné. Opravíte mne?
J. Holoubek: Pokud se o Průmyslu 4.0 mluví logicky a správně, a ukazují se příklady dobrých praxí v konkrétních firmách, tak je to jen dobře. My se musíme co nejdříve dostat z oné oblasti deziluze na Gartnerově hype křivce, v níž jsme se museli jednou logicky ocitnout, do oblasti obnoveného zájmu a následujícího přijetí tohoto konceptu. Bohužel, v posledním možná půlroce, se soustavě setkáváme s tím, že je toto velmi široké téma ústy vrcholných politiků, ale také představitelů dalších institucí, velmi často dezinterpretováno a zjednodušováno pouze na dvě oblasti, a sice na „digitalizaci“ a „robotizaci“. A přitom roboty pracují v průmyslu již od 60. let minulého století a potřeba převádět spojité, analogové procesy na digitální se objevila s rozvojem prvních počítačů, tedy ještě dříve než první roboty. Že digitalizace a robotizace jsou jen prostředky pro naplnění všech atributů Průmyslu 4.0 směřujících ke zvýšení celkové efektivity výroby, a tím posílení evropské a české konkurenceschopnosti, bohužel těmto mluvčím uniká.
MM: Ano, chápu, Průmysl 4.0 znamená evoluci, postup, kdy se v oblasti průmyslu stále více integrují pojmy známé z IT, big data, sledování postupu výroby, zcela jednoznačné určení původu a provedených operací, mezioperačních kontrol, jednoznačná průkaznost výroby v každém kroku a tak dále. Myslím si, že v tomhle jsou ale už naše firmy docela daleko.
J. Holoubek: Máte pravdu. Některé naše typicky „české“ firmy se do jednotlivých aktivit směřujících ke konceptu Průmysl 4.0 pustily již několik let před tím, než v Německu vyhlásili strategii Industrie 4.0. Už téměř 10 let probíhala na každém MSV v Brně i za nemalého přispění Elektrotechnické asociace České republiky konference Vize v automatizaci, na níž se pravidelně skloňovaly pojmy jako „digitální továrna“, „kyberneticko-fyzické systémy“, „agentní a multiagentní systémy“.
MM: Dá se Průmysl 4.0 „namalovat na tabuli“ jako vzor pro všechny, kdo se jím chtějí zabývat?
J. Holoubek: Samozřejmě přehledné schéma základních atributů Průmyslu 4.0 a jejich vzájemných vazeb lze docela jednoduše popsat a doplnit konkrétními příklady z různých průmyslových odvětví. Já se pořád ale snažím všem vysvětlit, že při implementaci celého konceptu je zapotřebí se soustředit i na jednu velice důležitou část slova „průmysl“, a sice na „mysl“. A to je asi ten největší kámen úrazu. Změnit myšlení lidí, kteří si musí uvědomit, že ať chtějí, nebo nechtějí, jsou a nadále budou součástí, ať už pasivnější, nebo aktivnější, onoho kyberneticko-fyzického prostředí, které nás obklopuje.
MM: Dá se říci – z vašeho pohledu – zda jsou firmy připraveny implementovat prvky Průmyslu 4.0 nejen z hlediska strojního vybavení a struktury výroby, majetkové struktury, kdy mnohé z firem jsou v zahraničním vlastnictví a mají minimální možnosti rozhodování o budoucnosti firmy, ale i mentální a myšlenkové? Tedy, zda jsme do stavu, abychom mohli Průmysl 4.0 přijmout, vůbec dozráli, mnohde totiž rozhoduje i jistá konzervativnost majitelů firem…
J. Holoubek: V České republice jsme, díky naší otevřené a exportně orientované ekonomice, nuceni velmi rychle na změny probíhající v průmyslově vyspělejších zemích reagovat. Pokud pomineme součásti velkých nadnárodních korporací, ve kterých jsou firemní procesy, stejně jako vnitropodniková datová kultura diktovány vesměs ze strany zahraničních centrál, musíme konstatovat, že je úroveň postupu tzv. digitální transformace, jako jedné z důležitých podmínek implementace konceptu Průmyslu 4.0, velice rozdílná. Pokud se zastavíme u těch velkých zahraničních korporací, je potěšitelné, že se i mezi nimi najdou firmy, které zakládají svá výzkumná a vývojová centra využívající nejmodernější technologie na území České republiky. Kolem velkých korporací vznikají ekosystémy jejich českých subdodavatelů, kteří ve snaze trvale uspět, opět nejmodernější technologie zavádějí. Totéž platí o exportně orientovaných českých firmách a – co je důležité –, nemusejí být pouze z oblasti automotive, aerospace nebo elektrotechniky. V zavádění pokročilé průmyslové automatizace, ale i aplikaci nových obchodních modelů spočívajících v kustomizaci svých produktů, jsou zde velice úspěšní tuzemští výrobci komponentů a polotovarů pro stavebnictví, ale také firmy potravinářské nebo farmaceutické.
MM: Co je vlastně největším problémem Průmyslu 4.0 u nás?
J. Holoubek: Těch problémů je po mém soudu několik. Některé jsou přímo ve firmách, kdy ve světle hospodářského růstu a relativně dobrých hospodářských výsledků v posledních několika letech některé z nich necítí potřebu investovat do nových technologií, a zejména lidských zdrojů, a s nimi souvisejících změn vnitrofiremních procesů. Právě v té orientaci na změnu procesů v našich, zejména malých a středních, firmách, spočívá asi největší kámen úrazu. Toho jsme svědky nejen u nás, ale i v okolních státech. Dnes je možné jakékoliv technologické zařízení za větší či menší objem financí do firmy pořídit. Ale daleko důležitější je proces implementace tohoto technologického zařízení do firemní výrobní, ale i datové infrastruktury, a jeho efektivního využívání.
Náš stát, ostatně jako spousta jiných, dokáže brilantně formulovat a při každé příležitosti měnit a vylepšovat různé koncepce, ať už se týkají čehokoliv. Takže i v rámci národní iniciativy Průmysl 4.0 bylo naformulováno množství dílčích cílů a opatření vedoucích k jejich splnění. S nástupem nové politické reprezentace se situace zcela změnila a původní struktura Aliance Společnost 4.0 byla v rámci strategie Digitální Česko začleněna do jednoho ze tří pilířů – Digitální ekonomika a společnost. Chci věřit, a rád pro to i ze své pozice udělám maximum, aby dobré myšlenky a výsledky dosavadní práce všech zainteresovaných se dostaly i do akčních a implementačních plánů této nové strategie ve prospěch českých firem.
MM: Co by měl a co by mohl přinést Průmysl 4.0 našich firmám?
J. Holoubek: Rozhodně vyšší konkurenceschopnost, která je podmínkou setrvání na trhu. Přestože to zní tvrdě, mnoho firem, které vizi Průmyslu 4.0 do své firemní strategie nepřeklopí, ať už z důvodu dočasného sebeuspokojení, nebo naprostého nepochopení tohoto konceptu, zanikne.
MM: Nedávno jste řekl, že spolupráci se Svazem průmyslu a dopravy vnímáte pozitivně, zejména v části regionálních iniciativ, protože se opravdu na úrovni regionů něco děje.
J. Holoubek: To je asi ta nejdůležitější práce. Jedině při setkávání v regionech s místními firmami, ať úspěšnými, nebo méně úspěšnými, se dá myšlenka Průmyslu 4.0 uvádět do praxe. Za poslední rok jsem byl v kontaktu s více než 60 firmami a troufám si říci, že to byla pro mě ta nejlepší škola, jak to dělat v roce následujícím.
MM: Díky vašim zkušenostem a přehledu se vás dovolím zeptat na váš názor na management českých firem. Co jim schází, čím se odlišují od svých západoevropských kolegů, a naopak, v čem jsou výjimečné a nesrovnatelné díky podmínkám, ve kterých v Čechách pracují?
J. Holoubek: Čeští technici se vždy vyznačovali svojí schopností improvizace, pomocí které se jim podařilo uspět při řešení často velmi komplikovaných zadání. Tuto výhodu si přenesli i do svého podnikání po roce 1989. V mnoha případech vznikalo na těchto základech firemní know-how vysoce specializovaných malých firem, které se nástupem Průmyslu 4.0 a většímu se otevření svému digitálnímu okolí cítí ohroženy. S tímto jevem se například na západ od našich hranic tak často nesetkáváme. Ze svého téměř každodenního setkávání se s firmami, zejména malými a středními, cítím jistou obavu a neochotu komunikovat s konzultačními firmami, byť renomovanými a v zahraničí velmi úspěšnými. V některých případech vede neochota provést a potom akceptovat výsledky základní datové inventury ve firmě ke stálému odsouvání její digitální transformace, a tím zhoršování její pozice na trhu.