Při ohýbání materiálu mohou kromě již dříve uváděných problémů, jako byla deformace průřezu a odpružení materiálu, nastat další problémy, mezi něž patří praskání materiálu a tvoření vln.
K praskání materiálu (vznik trhlin na vnější straně) dochází v okamžiku, kdy dojde k překročení kritické hodnoty poloměru ohybu r/s, což může být způsobeno zpevněním materiálu, stavem materiálu (žíhaný, tvářený za studena apod.) nebo průběhem vláken. Osa ohybu by proto měla být kolmá na směr vláken materiálu (odpružení je ale větší) nebo minimálně pod úhlem 30°. Polotovary připravované stříháním mívají na střižných plochách otřep. Je nutné dbát na umístění přístřihu v nástroji s respektováním tohoto otřepu nebo jej odstranit.
Při návrhu ohýbaných dílů je třeba respektovat požadavky na hodnoty poloměrů ohybu. Poloměr ohybu musí být alespoň takový, aby v krajních vláknech došlo k překročení hodnoty meze kluzu (ke vzniku plastické deformace). Poloměr nesmí však být ani příliš malý, aby deformace krajních vláken nepřekročila hodnotu meze pevnosti. Poloměr ohybu se má volit z hlediska odpružení co nejmenší, ale vzhledem k tvárnosti a tloušťce ohýbaného materiálu co největší. Jinak může docházet k destrukci v ohýbaném průřezu.
Pro zachování kvalitních výrobků je nutné dodržovat následující obecné zásady:
• osa ohybu by měla směřovat kolmo na směr vláken vzniklých při válcování;
• poloměr ohybu je nutno volit co nejmenší, aby se zmenšilo odpružení, ale také co největší, aby nedošlo ke vzniku trhlin nebo nežádoucímu ztenčení materiálu;
• oproti volnému ohybu dát přednost ohýbání s kalibrací;
• zvolit vhodnou úpravu funkčních částí ohýbacího nástroje, např. pro zamezení posunutí místa ohybu při ohýbání součásti;
• nezmenšovat tolerance rozměrů ohýbaného tvaru pod hranici dosažitelnou běžným ohýbáním;
• vzdálenost místa ohybu od kraje materiálu má být tím větší, čím je materiál tvrdší;
• uvolnit místo ohybu od neohýbaných části materiálu pro eliminaci nepravidelnosti ohybu a eliminaci rizika natržení okraje;
• pro eliminaci rizika posunu materiálu při ohýbání z důvodů krátkých nebo nestejně dlouhých částí je nutné materiál fixovat;
• jsou-li v oblasti ohybu přesné otvory, je nutné vystřihnout je dodatečně;
• předem vystřižené otvory nebudou deformovány, když jejich okraje budou od ohybu v dostatečné vzdálenosti;
• osa ohybu by měla směřovat kolmo k obrysu součásti, aby nedocházelo k posunutí dílu při ohybu, popř. nežádoucí deformaci průmětu ohybu;
• ostrých ohybů lze docílit jen dodatečným ražením, ale je nutné v místě ražení vytvořit zásobu materiálu;
• neuzavírat součást vícenásobnými ohyby, aby nedocházelo na pohyblivé čelisti složitého tvaru k problémům při zakládání či vyjímání součásti;
• výlisky s velkými poloměry ohybu jsou málo tuhé a je účelné je vyztužit žebry;
• v místě ohybu dochází vždy ke ztenčení materiálu, doporučuje se připouštět 20% ztenčení;
• ponechávat netolerované rozměry ohýbaných výlisků všude, kde to funkce součásti připouští.